pátek 2. listopadu 2012

Tradice a Archeofuturismus


Základní otázkou je, co ona zmiňovaná „Tradice“ znamená. Pro (post)moderní svět je výklad slova Tradice čistě tendenční - tradice se staví do roviny svátků, obyčejů a dalších zvyků. To vše je obvykle komercionalizováno postmoderní dobou. Tradice je tedy při dnešním pojetím jakousi ozvěnou dob dávno minulých. Objektem, který je uměle udržován. Objektem, který je rituálem, jež ztratil svůj význam pro kontinuitu. O takovéto tradici však řeč nebude. Skutečná a objektivně žitá Tradice má svůj význam posunut jinam. 

Jak tedy vyložit tradici? Tradice je odrazem v našem světě, který nám zanechali nekonečné zástupy našich předků. Tradice není univerzální, tedy pro všechny stejná. Je to společné a vyšší vědomí národa. Je něčím, co se otiskuje do každého z nás. Je to naše dědictví, se kterým se rodíme, nemusíme jej přijmout, ale nikdy jej již nezměníme. Není však pouze odrazem náboženství, ale všech lidských aktivit. Je to svět kultury národa (psychické dispozice určitého celku, obyčeje, morálka, hodnotové představy národa), která se předává z generace na generaci a stává se kolektivní pamětí. Je to něco, co bylo nevědomě stvořeno člověkem, který se tím vyhnul světu chaosu. Avšak není to nadřazený božský řád, který se dá odvodit od daností jednoho boha, ale je to souhrn hodnot, které se odvozují od světa kolem nás a nás samotných. Nerozlišuje božské a lidské. Jsou to hodnoty života a živé přírody, které pomáhají člověku určovat své referenční body a poučovat jimi svou budoucnost. Tradice je odrazem identity společenství, je to věrnost, je to život v ideálu, je to život s cílem, je to solidarita a odpovědnost směrem ke společenství, je to duchovní život, je to život jehož činy v zájmu Tradice dosahují metafyzické nesmrtelnosti. Tradice tedy neexistuje v „jednotné“ formě, jak naznačují někteří filosofové, ale je výplodem utváření samotného člověka, je to jeho identita promítnuta do společenství, které sdružuje jemu blízké. Tradic je tedy mnoho a vycházejí z různorodých dějinných a kulturních poznání. Nejsou univerzem, ale součástí daného společenství a kultury. Avšak mnohé tradice zobrazují podobné či stejné archetypy, které však jsou vždy unikátně jednotlivou kulturou vyloženy. Každé společenství a každá kultura má svoje vlastní normy, které jsou vývojem strukturovány. Neodvozují se tedy z pro všechny univerzálního božského nařízení, ale z reálně žitého života, takového jak je akceptoval polyteismus. Tradice se tak staví proti totalitarismu, který přinesla monoteistická náboženství, jež se v sekularizované formě otiskly v moderně. Tradice sahá mnohem dál než monoteistická náboženství.  

Ta potřela Tradici a člověka postavila mimo kolektivní duši národa. Tradice je nepřítelem totalitního univerzalismu praktikovaného dnes po celém globalizovaném světě. Veškerý duchovní život Tradice a spirituálno kultury tak musejí být zničeny. Tak zní cíl ponurého kosmopolitismu. Moderna zabránila tomu, aby Tradice byla konstruktivně předávána dál. Avšak udržování Tradice není návratem k nějakému jejímu historickému bodu či prožívanému období. Tradice musí být předávána konstruktivní formou, sama se musí dále vyvíjet, jen tak přežije. Člověk sám se musí vyvíjet a dále utvářet, avšak za předpokladu zachování kontinuity, kterou mu Tradice zaručuje. Tradice je otázkou formy. To musí být objektem našeho snažení pro 21. století. Nejde setrvávat na jednom místě. Společenství se tedy nesmí přenést k Tradici a nějakému bodu její minulosti. Samotná Tradice musí být přenesena do budoucnosti a všech jejich možností a palčivých sociálních otázek, které musejí být vyřešeny. To je Archeofuturismus. Je to otázka ryze faustovská. Člověk se nachází v zajetí svých možností a své techniky, všeobecná mobilita světa prolíná veškeré kontury a odlišnosti. Technika pomáhá moderně spojovat svět prolínáním a tvořením jedné světové kultury, kdy všichni žijí stejně. Tradice musí ovládnout znovu lidské možnosti, pak se člověk stane opět jejich pánem.  

Archeofuturismus je prostředek jak mladistvým elánem pokračovat v reálném žití Tradice a jejích hodnot, které dokážou zachovat kontinuitu národa. Žije v každém z nás, avšak ne každý ji dokáže probudit. Moderna stvořila člověka, který žije mimo své tělo. Žije ve světě virtuální reality, kterou servírují a určují neobjektivní a materiální doktríny moderny, které podle ní směřují ke konečnému naplnění lidského osudu a lidských dějin. Archeofuturismus proto neuznává linearitu a smysl dějin. Moderna nám představuje ideu konce dějin, které putovaly od bodu A do bodu B, kde našly svůj konec, který je předhozen jako věčná spása a ráj mimo dějiny, které se v ní samy rozplynou - skončí. Tím koncem je liberální demokracie a kapitalismus. Je to představa nového světového pořádku sjednocené planety 21. století. Ale dějiny nemají smyslu ani konce. Dějiny opět musí propuknout do svého života. Nesmíme na ně rezignovat. Avšak dějiny nepřinášejí spásu života, tak jak tvrdí křesťanský, kapitalistický a komunistický pohled na svět. Žádný absolutně lidský ráj neexistuje. Dějiny jsou lidskou záležitostí, nemají svého nadřazeného smyslu. Jediný člověk je sám dějinným a jen on sám je utváří. Dějiny jsou proto mnohdy tragické. Archeofuturismus odmítá konec dějin. Dějiny jsou koulí vhozenou do prostoru. Přinášejí vzestupy a pády. Dějiny jako lidská záležitost odrážejí lidskou přirozenost – mohou být postupujícími, stejně jako sebezničujícími. Dějiny nejsou lineární, ani nemají přesný smysl. Avšak obsahují mýtus věčného návratu podobného, návrat podobné esence. To znamená, že v minulosti se naši předci vraceli, ke starým nitkám své kultury a Tradice, kterou opět uchopovali. To je otisk Tradice, která dějiny samotné započala. Archeofuturismus je okamžikem, při kterém se minulost prolíná se současností a budoucností. S budoucností, která musí být vykládána jako faustovská. Dějiny tvoří maximalizovaná vůle uchopující Tradici, kterou projektuje do otevřené budoucnosti za všech jejích možností. Tradice má tedy ve spojení s Archeofuturismem význam kontinuální, revoluční, věčně měnící formu. Takový význam zajišťuje reálné žití Tradici. Nejsme tedy tradicionalisté, ti se objevují, až když Tradice umírá nebo zemřela. Tradicionalismus je okamžikem, kdy se z Tradice stává něco uměle žitého, co již nemá vztah ke skutečnému životu. Tradicionalismus je navíc mnohdy zahleděností zpět, to žene do životního nihilismu. My musíme Tradici žít, a žít jí budoucností. Tradice je odpovědí na mnoho otázek naší doby, ke kterým musíme zaujmout stanoviska. To je Archeofuturismus, maximalizování žité Tradice za všech předpokladů dneška, to dává Tradici novou formu. Tradice však zůstává duchem stejná a věčná.  

Archeofuturistická revoluce není něčím lehce proveditelným. Je to čekání na zvrat dějin, ke kterému moderna chvatně svým jednáním spěchá, ač jej sama popírá. Tvrdí nám přece, že člověk a jeho společnost dospěla ke svému blaženému konci, což nám zajistili všechny ty ideologie „pokroku“ a „věčného růstu“. Moderna však svým jednáním koná přesný opak lidské blaženosti, žene totiž národ ke zdi, od které nebude již kam utéct. Moderna sama eskaluje dějiny do otevřeného konfliktu, ve kterém nastává mocenské bezvládí, okamžik, kdy staré a neplatné padlo a na nové se čeká, to je přesně současná epocha - postmodernismus, chaos v chaosu. Musí být opět nalezena Tradice, která spí v naší kolektivní paměti a v nás samotných. Doufejme, že v okamžiku, kdy moderní člověk bude muset jednat a bojovat proti vykořisťovatelskému světu postmoderny, pozná a rozmotá nitky Tradice. Tomu musíme ve správnou chvíli napomoci. Dějiny jsou otevřené, je jen na nás směřovat maximalizovanou vůlí, aktivitou a idealismem jejich chod. Musíme bojovat za jasný cíl, jen ten kdo bojuje, probudí k boji ostatní. Archeofuturismus bude naším cílem, bude cílem, který v dějinách, které nemají smyslu, může přinést lidskému společenství kontinuitu. Dějiny jsou otevřené, musíme v nich bojovat o stržení kormidla, které nás navádí k zániku, národ ze soutěže dějin nesmí vypadnout. Archeofuturismus musí neustále působit na kouli dějin některým směrem, svou kontinuitu zachová pouze tím, že dějiny bude nadále tvořit a nebude vůči nim demobilizovat a rezignovat. Archeofuturismus musí proto, aby Tradice přežila a byla žitá, zajistit poselství Richarda Wagnera: „Znělo to tak staře, ale přesto to bylo tak nové.“ Jen Tradicí žitou, obnovovanou novou formou a pochopením dějin, můžeme nastolit jejich pozitivní směr. Ten však nebude spásou či rájem, stále jsme jen lidé a ti oscilují mezi tragikou dobra a zla, je nám lidské chybovat. Archeofuturismus však může být něčím, co může negativní zvraty dějin oslabit a minimalizovat. Předpoklad je proto dějiny samotné tvořit a tvořit. Nepropadnout životnímu nihilismu. Nerezignovat.